Moje vysvobození
po nějaké době jsme se pak rozešli.
Od té doby to ve mně zanechalo hroznou zlost i smutek, občas jsem si i něco udělala, abych se „cítila líp“, byla jsem docela nepříjemná na lidi, ikdyž před některými lidmi jsem to skrývala. Chtěla jsem ale být pořád taková jako on. Poslouchala jsem satanistické kapely a chodila jsem do klubů, kde je taková atmosféra. Ale zevnitř jsem se cítila tak zníčeně a ublíženě.. když mi bylo 16, přestoupila jsem na jinou školu. Během tohoto roku jsem vystřídala několik vztahů, chodila jsem do hospod a mezi lidi, co byli na tom podobný jako já, ale cítila jsem se tak prázdně a beznadějně, když jsem přemýšlela o svým životě... ve třídě jsem se seznámila s jednou ukrajinkou, která je dodnes moje dobrá kamarádka a hlavně sestra v Kristu. Pamatuji jsi, že jsem v ní cítila něco, co mě strašně uklidňovalo..a nedalo mi to, jednou jsem se jí zeptala „Nejsi věřící?“ a když řekla že ano, probudilo to ve mně jistou naději a něco po čem jsem toužila si vyzkoušet, také jsem si vzpoměla na to, jak jsem jeden čas navštěvovala církev protestantů, spíše ale pro nové vztahy s lidma. Viděla jsem v ní světlo, viděla jsem, že něco má co já nemám a co mi možná i chybí a dokonce jsem jí to i trochu záviděla. Po nějaké době mě pozvala do církve kam chodila, abych se tam přišla podívat. Když jsem tam byla poprvé, nějak moc mě to tam nebavilo, ale zárověň jsem si říkala, a co když mě tady opravdu ten Bůh sleduje a vidí do mě? A také jsem cítila, že tam určitě nejsem zbytečně, protože se mě některá slova začaly dotýkat. Když jsem tam chodila, pozvala jsem i mýho bráchu a tomu se tam líbilo, tak jsme tam chodili jeden čas spolu. Ale ne moc dlouho.
Začínali letní prázdniny, těšila jsem se, že si je užiju. Odlétala jsem do Anglie. Den před tím jsem byla u mé kamarádky, přemýšlely jsme jestli nepůjdem na diskotéku se trochu odreagovat, ale nakonec jsme ale šly pro trávu a u ní jsme se zkouřily. A tímto to celé tak nějak začalo.. V ten den si pamatuju že můj děda byl na tom hodně špatně, tak jsem se bála. Začal se mi vracet stav, který jsem měla tenkrát s tou drogou. Cítila jsem hrozné stavy a věděla jsem že dělám chybu. Uvnitř v mé duši jsem křičela bolestí „Kdy už to skončí, tohle není realita, proč vůbec žiju, Bože vysvoboď mě“! Tento stav se opakoval po celý týden co jsem byla v Anglii. V té Anglii jsem si řekla: „pudu za Bohem a uvidím co se bude se mnou dít, budu se modlit a číst Bibli a snad mě ten Bůh zachrání.. Bůh musí být! Věřím tomu, není nic co by mě mohlo z tohohle dostat ven... ano, takhle jsem si to řekla a začala jsem doufat.. po těchto slovech jsem se po krůčkách začala lepšit, viděla jsem v sobě najednou velkou budoucnost a těšila jsem se na to, co bude potom všem... četla jsem Bibli a i přesto že jsem to moc nechápala, ale cítila jsem, že uvnitř sílím, věřila jsem že mi Bůh pomůže. Začala jsem se chovat i jinak k lidem. Když jsem se vrátila z Anglie, zemřel můj děda a zároveň můj bratr byl na Novym Zélandě, kde naboural autem a zázrak byl to, že přežil, cítil se tam podivně, proto ho tam také museli hospitalizovat. Po 2 měsících se vrátil domu.
Pak jsem si říkala „proč? Proč se tohle stalo, zrovna když jsem takhle začala měnit?“
Ale to hlavní co jsem dělala bylo, že jsem se modlila k Bohu stále a říkala si “Buď silná, zapomeň na to jaká si byla předtím a pokračuj v tom, co jsi začala..“ Když začal školní rok, začala jsem chodit pravidelně do církve a cítila jsem, že buduju svůj život a není nic lepšího než slyšet Boží slovo! A začalo mě to bavit, cítila jsem přitom takový pokoj v duši..měnila jsem se hodně rychle, díky Bohu! Odevzdala jsem celý svůj život Ježíši Kristu, nechala se pokřtít a byla jsem ze všech těch věcí z minulosti osvobozená. Jenom v Ježíši může člověk najít tu svobodu.
Můj 17 rok byl mým nezapomenutelným zážitkem v životě který jsem měla a přála bych ho každému.. Teď už je spasená skoro celá naše rodina, sláva Bohu!!
Julie